Slavošov

Pravděpodobně již dlouho před 14. stoletím zde sídlili vladykové ze Slavošova. Poslední z rodu Procek ze Slavošova zemřel roku 1322. Ten po sobě zanechal dědičku, dceru Margaretu, jejíž dcera se provdala za jednoho člena rodu Kolovratů z Chřenovic - jedné z větví rodu Janoviců (Vrchotovy Janovice u Votic). Tímto sňatkem přešel Slavošov do majetku pánů z Kolovrat. Kolovratové sídlili až do roku 1550 na Zruči, před tím na rodovém hradě Chřenovice.
  K roku 1410 držel část Slavošova jako otcovský díl pan Mikuláš Kolovrat z Chřenovic a současně pán na Zbraslavicích. Druhou část držel pan Jan Podolec z Podola. Roku 1415 byl patronem slavošovského kostela. Tento věrný stoupenec strany podobojí přivěsil svou pečeť ke stížnému listu ke sboru kostnickému, který soudil mistra Jana Husa. Slavošovský kostel byl obsazen husitským knězem. Potom získal část Slavošova Jindřich Firšic z Nabdína na Hamrštatě. Připojil ji nejdříve k Pertolticům a později k Hammerstadtu. Těsně před svou smrtí vymohl povýšení vsi Slavošova na městečko - 1549.

pohled na Slavošov od Želivce

  Dcera a dědička zemřelého (Mariana či Johana) Firšicová z Nabdína prodala Slavošov roku 1550 Smilovi Myškovi ze Žlunic na Hrádku nad Paďousy. Po jeho smrti jej zdědil roku 1564 jeho syn Jan Myška ze Žlutic. Ten prodal statek Jiřímu Hostašovskému z Petrovič, který jej držel až do roku 1590. Po něm drží Slavošov starý český rod Václava Březského z Ploskovic. Syn Jan se zúčastnil slovenského povstání proti Ferdinandovi II. roku 1618. Za jeho provinění mu byly statky Slavošov, Bohdaneč, Hodkov a Ostrov zkonfiskovány a roku 1623 levně odprodány

bývalá škola, nyní Obecní úřad ve Slavošově

paní Elišce Žerotínské, rozené z Waldštejna, toho času paní na Malešově. Slavošov byl za této paní připojen ke Zbraslavicím s nimiž pak nadále v dějinách sdílel společný osud.
  Dalšími majiteli byli: Mikuláš Niklásek ze Žitenic, Jindřich Volf Berka z Dubé a Lipého, Jakub Josef, rytíř z Löventhalu roku 1839. Do roku 1848 patřil Slavošov k ostrovskému panství.
  Místo kde sídlili vladykové se dosud nazývá Zámek, ale po stavbě již není ani památky. V okolí obce jsou názvy lesů a polí, které ukazují na nevšední historii: Varta, Katovna, Srdce, Kostečnice.
  Škola byla v obci od roku 1891 a v roce 1915 byla pro ni postavena nová budova, dnes sídlo Obecního úřadu Slavošov. V roce 2003 byla velkým nákladem opravena. Nejvíce osob zde žilo v roce 1921 a to 627. Nyní zde trvale bydlí 71 osob.

Kostel sv. Petra a Pavla

Ne vždy působil tento kostel tak fádním a nic neříkajícím dojmem. Jeho kořeny jsou velice dávné, jenomže skryté našim očím pod různými nánosy přestaveb i úprav z doby pozdější. Chrám ve svém jádru (dnešní presbytář) je starobylý, snad z konce 13. století, připomínaný se samostatným farářem již v roce 1350. Uvádí se v soupisech far štěpánského děkanátu mezi 64 farami. I síla zdi hlavní lodi až po její polovinu svědčí o dávnověkosti, směrem k západu však byla lod později (v 19. století) protažena o celou jednu délku. Přístavba dosti nešťastná, podobně i osazení nových, prostornějších oken a pod.

presbytář kostela ve Slavošově

  Je to orientovaná jednolodní budova, presbytář má jedno okno románské, klenba je gotická - žebrová. Původní strop byl dřevěný, rozdělený na 6 polí (v nich byly znaky patronů chrámu). U vchodu do kostela se nalézá znak plebanie (starobylá, z pískovce vytesaná křtitelnice, jejíž noha i nádoba tvoří v příčném průřezu pravidelný sedmiúhelník). Věž je nevysoká, románská. Na věži byly do 1. světové války 3 zvony. Dva menší byly odebrány již v 1. světové válce a třetí, největší, byl vzat ve 2. světové válce. Byl však šťastnou náhodou nalezen v Praze v roce 1945 a nyní je opět na svém místě. Byl ulit v roce 1550 Jiřím Klabalem z Kutné Hory. Nese reliéf sv. Petra s velkým klíčem a nápisem: "Není žádného jména pod nebem, skrze nějž by kdo mohl přijíti ke spasení, nežli jméno Ježíš".
  Roku 1998 se přistoupilo k místním opravám, chrám se postupně vymaloval. Při údržbě se přišlo na nápis. který dosvědčoval, že poslední obnova chrámu byla učiněna roku 1898 (tedy přesně před sto lety). Snad i díky této symbolice vydal chrám část svého kulturního pokladu. Při úklidových pracech v podvěží (do té doby skladiště všeho toho, co se nikam nevejde a nikdo to nechce) narazilo se na jistou "nesrovnalost" ve zdivu. Proč ten opracovaný pískovec trčí v jinak nevýrazné zdi? Průzkumem se zjistilo, že se jedná o část dávného vstupu. Po dlouhodobé, pečlivé a úmorné práci se Slavošovu opět představil jeho portál. Dílo překvapuje nečekaně bohatou profilací (datovat lze do konce 13. století, tím se tedy zhodnocuje celá severní zeď chrámu). Krása tohoto vstupu prokazuje, že nejenom tento chrám, ale i obec ve své době nebyla opravdu zase tolik bezvýznamná (Slavošov byl po jistou dobu městem). Vůbec celá severní strana hlavní lodi od portálu směrem k presbytáři může ukrývat nejedno překvapení (jak okno, tak i případnou freskovou výzdobu). To vše čeká na svůj čas.   Vnitřní výzdoba je téměř mizivá. K mizerii přispělo i vyplenění chrámu zloději. Při poslední "návštěvě", když nenalezli nic co by mělo cenu ukrást, zřejmě ze vzteku alespoň uřezali nohy oltáře a nechali je pohozené na místě.

Sv. Petr

Patron: církve a papežů
Atributy: klíče a kniha, berla, ryba a kohout

+64 nebo 67 Řím

Petr byl syn Janův, jeho pravé jméno bylo Šimon. Petrem ho nazval symbolicky Ježíš, aby naznačil, jakou roli bude mít v církvi. Je to z latinského Petrus a toto slovo je zas překladem řeckého Kefas, skála. Byl ženatý, neboť v evangeliu se mluví o jeho tchyni, živil se jako rybář a bydlel v Kafarnau. Byl svědkem Proměnění a hlavních Ježíšových zázraků. V seznamu apoštolů je vždy jmenován na prvním místě a Petra se týkají čtyři závažné okamžiky, o nichž se mluví v evangeliu. Když se Pán Ježíš ptal, za koho ho pokládají, odpověděl Petr: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého". Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já tobě říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a mocnosti pekelné ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi." Jindy ujišťuje Petr Krista: "I když všichni odpadnou, já ne!" Ježíš mu odpověděl: "Skutečně, říkám ti, že ty dnes, tuto noc, dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš." Petr ještě rozhodněji tvrdil: "I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!" A Petr skutečně Krista po jeho zatčení třikrát zapřel, ale když si vzpomněl na to, co mu Ježíš řekl, propukl v pláč. A Ježíš přes to všechno má stále na mysli Petrovo poslání, a když se po svém zmrtvýchvstání zjeví potřetí svým učedníkům, ptá se ho: "Šimone, synu Janův, miluješ mě víc než tito ostatní?" Petr odpověděl: "Ano, pane, ty víš, že tě miluji." Ježíš mu řekl: "Pas mé beránky." Podruhé se zeptal: "Šimonme, synu Janův, miluješ mě?" Odpověděl mu: "Ano Pane, ty víš, že tě miluji." Ježíš mu řekl: "Pas moje ovce." Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, miluješ mě?" Petra to zarmoutilo, že se ho potřetí zeptal: "Miluješ mě?" a odpověděl: Pane, ty víš všechno - přece víš, že tě miluji." ežíš mu řekl: "Pas moje ovce." Trojí Kristova otázka je asi v souvislosti s trojím Petrovým zapřením; tímto trojím vyznáním lásky je zase všechno napraveno. A právě v tomto radostném okamžiku Kristus říká: "Dokud jsi byl mladší, opásal ses a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, natáhleš ruce a jiný tě opásá a povede, kam nechceš." To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: "Následuj mě!"
  Petr byl povahy otevřené a vznětlivé, v první chvíli odvážné, ale pak někdy kolísavé. To je vidět i z toho, že zapřel Krista, ale o Letnicích Duch svatý dokonal v apoštolovi vnitřní proměnu, takže oznámil veřejně

sv. Petr a Pavel - Červené Janovice

Židům vzkříšení Ježíše Krista a pokřtil první konvertity. Na rozkaz sanhedrinu (židovské velerady) byl zatčen, zprvu s Janem, později se všemi apoštoly, ale nakonec propuštěn. Navštívil první křesťanské obce v Samařsku a na středomořském pobřeží; tenkrát přijal v osobě setníka Kornélia první pohany do církve. Za pronásledování rozpoutaného Herodem Agrippou opustil Petr Jeruzalém a odešel do Antiochie. Na "jeruzalémském koncilu" v roce 48 měl s Jakubem zásluhu na tom, že pohané obrácení na víru nemuseli dodržovat mojžíšské předpisy. O jeho prvním pobytu v Římě někteří badatelé pochybují, ale jeho druhý pobyt a mučednická smrt jsou nade vší pochybnost dokázány. Je proto možné, že římskou křesťanskou obec sice sám nezaložil, ale byl jejím prvním biskupem. Byl ukřižován za Nerona - snad hlavou dolů, jak si to ve své pokoře a lásce ke Kristu přál - a nad jeho hrobem byla byla později postavena vatikánská bazilika; datem jeho smrti je rok 64 nebo 67.
  Petr je autorem dvou kanonických epištol: v první, psané z Říma, nabádá maloasijské křesťany, aby zůstali pevní ve víře, z druhé cítíme, že je nablízku čas herezí.

Sv. Pavel

Patron: teologů
Atributy: kniha a meč

+67 Řím

Pavel se narodil v židovské rodině z Benjamínova kmene, usazené v Tarsu v Kilíkii, kde získala římské občanství. Při obřízce dostal jméno Šaul (jež se někdy píše i Šavel), to jest Vytoužený; měl i druhé jméno, jak bylo u Židů zvykem, Pavel, kterého užíval před pohanskou veřejností. V apoštolátě ho začal používat po obrácení prokonzula Sergia Paula na začátku své první apoštolské cesty. Vychován byl podle mojžíšského Zákona, neboť jeho rodiče patřili k farizejské straně; doma se mluvilo aramejsky, ale Pavel se brzy přiučil i řečtině. Jak to bylo ve farizejských rodinách obvyklé, vyučil se i řemeslu: zhotovoval z kozí srsti látku na stany. Za vzděláním byl poslán do Jeruzaléma, kde se stal žákem slavného Gamaliela, který náležel k umírněnějším členům velerady. Nelze přesně určit, jak tam byl dlouho, ale stěží to bylo v letech, kdy tam působil Ježíš Kristus; nikde nenaznačuje, že by spatřil Ježíše za jeho pozemského života.
  Po několika letech se objevil v jeruzalémské veřejnosti a začal pronásledovat křesťany, kterých bylo v tamější obci dost; učení Kristovo se rychle šířilo i po ostatní Palestině a Sýrii. Židé v křesťanech viděli odpadlíky a první obětí jejich nenávisti byl Štěpán; Šavel schvaloval, že ho zabili; při kamenování hlídal mužům pláště. Sám říká, že pronásledoval toto učení až na smrt; dával spoutat a do vězení zavírat muže i ženy. A právě v té době došlo k podivuhodnému obrácení, které změnilo celý jeho život. Když se ubíral do Damašku, aby tam pozatýkal Kristovy vyznavače, oslnilo ho prudce světlo z nebe; tak to sám líčí ve svém proslovu k lidu. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: "Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?" Odpověděl: "Kdo jsi, pane?" A on řekl: "Já jsem Ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ." Muži, kteří byli se Šavlem, viděli sice světlo, ale hlas toho, který k němu mluvil neslyšeli. Zeptal se: "Pane, co mám dělat?" On odpověděl: "Vstaň a jdi do Damašku. Tam ti bude řečeno všechno, co je ti uloženo vykonat." Protože od jasu toho světla nic neviděl, vedli ho jeho průvodci za ruku a tak přišel do Damašku. Tři dny zůstal slepý a nic nejedl a nepil. Když k němu přišel Ananiáš, kterého k němu ve vidění Ježíš poslal a vložil na něj ruce se slovy, od koho přichází, vrátil se mu zrak a on se dal ihned pokřtít. K nemalému úžasu Židů začal v damašské synagóze hlásat Ježíše, a protože se ho chystali zabít, odebral se do Arábie a pak znovu do Damašku. Nebezpečí však už bylo příliš veliké a proto zamířil k Jeruzalému, aby se představil Petrovi jako pastýři církve. I zde proti němu Židé strojili a proto se uchýlil do rodného Tarsu. Tam za ním přišel Barnabáš a vzal ho sebou do Antiochie v Sýrii; zde se poprvé začalo říkat učedníkům "křesťané". V tu dobu pomýšlel Pavel na misie mezi pohany a v letech 47 a 48 podnikl s Barnabášem a Markem první apoštolskou cestu na Kypr a do jižních provincií Malé Asie. Obráceným pohanům neukládali dodržování mojžíšského zákona; z toho vznikl po jejich návratu v Antiochii spor. Na velkém shromáždění v Jeruzalémě roku 48 bylo však rozhodnuto, že se pohané obrácení na víru předpisy židovského náboženství nemusí řídit.
  Druhá apoštolská cesta trvala přes dva roky.Vzal si s sebou nové pomocníky; s Barnabášem se kvůli Markovi rozešel. Prošel Malou Asií, dostal se až do Makedonie a tam založil církevní obec ve Filippech a Soluni. V Athénách mluvil před areopágema pak se usadil v Korintě. Pak se přes Césareu a Jeruzalém vrátil do Antiochie, ale zdržel se tam jen krátce. Roku 53 se vypravil na třetí cestu, která trvala pět let. oprovázen Lukášem, zamířil z Antiochie do Efesu a obrátil tam na víru mnoho lidí. Došlo tam však ke vzbouření a musel z města odejít. V Troádě a v Makedonii měl opět úspěch, poté navštívil Korint, iónské pobřeží a posléze zamýšlel podniknout misionářskou cestu na západ, do Itálie a Španělska. Nejdříve chtěl v Jeruzalémě odevzdat výtěžek sbírky, ale Židé se tam proti němu vzbouřili. Byl zatčen a odveden do Césareje před prokurátora Felixe. Ten ho po dva roky věznil. Když byl souzen, odvolal se jako římský občan k císaři. V Římě byl vězněn další dva roky. Když byl propuštěn, podíval se snad do Španělska, jak po tom už dávno toužil, ale brzy se zas vrátil do Říma. Podle svědectví pastorálních listů se pak obrátil na východ, do Efesu, na Krétu, do Makedonie i Řecka. Asi roku 66 je už zase v Římě, ale v tuhém vězení. A z vězení už nevyšel. Podle tradice byl sťat na Ostijské silnici, v místech, kde nyní stojí staré trapistické opatství Tre Fontane.
  Věrným obrazem Pavlovy duše je jeho čtrnáct listů. List Židům byl podle názoru většiny odborníků napsán některým z Pavlových žáků. Protestantští nebo nezávislí exegeti popírají pravost listů Timotejovi a Titovi. Svatý Jan Zlatoústý říká o apoštolu pohanů: "Srdce Pavlovo bylo srdce Kristovo". Všechny lidi miloval v Bohu a Boha v nich, proto se s nimi dělil o utrpení i prach a pomáhal jim v bídě mravní i hmotné. Zažil pronásledování až k smrti, kamenování, bičování, žalářování, ale byl vždycky ochotný znovu se tam vrátit pro spásu lidí. Uvedl křesťanství do nežidovského prostředí; v tom směru ho můžeme považovat za druhého zakladatele křesťanství. Navíc spojil nejvyšší mystické zkušenosti s detaily správní organizace, intuici s vůlí, horlivost s láskou k bližnímu. Jeho víra a naděje byly nepřekonatelné, protože byly založeny na vyjímečné milosti.